Vzpomínková deka
Dlouho jsme se sestrou přemýšlely, co originálního dát dědovi k sedmdesátinám, které nedávno oslavil. A pak mě to napadlo. Vzpomněla jsem si na článek o vzpomínkové dece u Zuzky a bylo rozhodnuto, zvlášť když se pro ten nápad nadchla i sestra :-). Ušijeme dědovi deku se vzpomínkami na dvě z jeho vnuček (a pravnučku).
Společně jsme u Mráze vybraly látky, aby se deka barevně hodila do ložnice prarodičů. Ségra si pak vzala na starost sehnat látku vhodnou na potisk. Ne že by byl problém ji objednat na internetu, ale nakonec se ji po projití několika obchodů podařilo koupit v milém obchůdku u Lady. Tam jsme pak koupily i vatelín a nechaly si poradit, jaká tloušťka bude na deku nejlepší (nakonec padla volba na 120 g, aby deka nebyla moc tlustá). Trochu oříšek pak byl vybrat vhodné fotky. Chtěly jsme hlavně takové, kde bude jedna z nás (nebo obě, případně i se sestřenicemi) s dědou, jenže takových moc není, protože děda je většinou za foťákem, ne před ním. Takže společné fotky jsme doplnily těmi, kde jsme samy, ale které se aspoň vztahují ke společně prožitým událostem. Výběr pak doplnila fotka s nejmladší členkou rodiny, první pravnučkou :-)
Šití šlo překvapivě dobře, i když chyby tam samozřejmě jsou. Tu mi při přišívání žlutého "rámečku" trochu vylezl bílý okraj fotky, tu se nepovedl rovně roh, sem tam se látka trochu nakrčila při prošívání... ale termín oslavy se blížil, na předělávání čas nebyl, takže jsem drobné chyby neřešila. Však to není výrobek určený do patchworkové soutěže (tam bych se fakt nechytala, tu přesnost musím ještě dost zlepšit) nebo na výstavu, ale s láskou vyráběný dárek :-)
K vytištěným fotkám jsem nejdřív přišila čtyři pruhy jako rámeček, okraje založila dospod a celou fotku pak na deku těsně u okraje našila (dvojjehlou). Aby mi někam neutekla a nic se při šití neposunulo, přilepila jsem ji lepidlem Kores :-).
Po sešití všech tří vrstev (dobrý nápad byl si celý lem nastehovat, aby se při prošívání látky nijak nehnuly) jsem ještě deku prošila těsně okolo každé fotky a jednou po obvodu velkého žlutého rámu.
Paradoxně nejvíc jsem se netrápila při samotném šití, jako při stříhání a měření. Ona ta deka není zrovna malá (cca 140 x 200 cm), takže jsem kolem ní vlastně pořád lezla po zemi. Myslela jsem, že mě trefí, když jsem pečlivě rozprostřela na podlahu "záda", na ně položila hotový top sešpendlený a pro jistotu sestehovaný s vatelínem... a zjistila, že místo aby spodní látka všude přesahovala (abych mohla ušít lem, jak jsem okoukala tady u Ajky), tak někde přesahuje o pidi kousek, někde vůbec... Asi jsem počítala s moc velkými švovými přídavky a nakonec mi top vyšel trochu větší. Naštěstí se dal kus ustřihnout, aniž bych si zasáhla do "vzoru". A takových podobných peripetií bylo během šití víc, kolikrát jsem si říkala, co jsem si to na sebe vymyslela, ale za to dojetí v dědových očích, když deku rozbalil, to stálo :-)
A na závěr jedna fotka z "procesu výroby" - narvat to celé pod stroj byla chvilkama docela fuška :-)
Komentáře
Okomentovat